Sedmikráska mezi čísly

[choetmoa.m.t.hich]

Byla středa, deset hodin dopoledne, a já seděl v čekárně u zubaře.

Už hodinu. Čekal jsem hodinu. Nervy na pochodu, vzadu v hlavě představa tý vrtačky, co mi minule rozvibrovala celej chrup. Čas se vlekl jako horký med. V ruce jsem svíral mobil, projížděl zprávy, Instagram, počasí, cokoliv, abych nemyslel na to, co mě čeká.

A pak mě napadlo – kdysi dávno jsem si stáhl jednu aplikaci. Jen tak pro zábavu, když jsem čekal na vlak. Nikdy jsem do ní nevložil ani korunu. Byla to taková ta “možná někdy”. Klikl jsem na ni.

Otevřelo se přihlašovací okno. Pořád jsem měl uložené heslo z doby, kdy jsem si to zakládal. Před osmnácti měsíci. Jako by ta aplikace na mě celou tu dobu čekala v telefonu, schovaná mezi jinýma zapomenejma věcma.

Proč ne, řekl jsem si. Stejně tu chcípám.

Přihlásil jsem se. Zrovna běžela nějaká akce. Svítilo tam na mě: “Vyzkoušej naše kasinové hry Litecoin a získej bonus – dneska naposledy.” Takovou nabídku nečekáte v čekárně u zubaře. Ale já ji dostal.

Nebyl jsem si jistý, co to znamená. Začal jsem proklikávat. Bylo tam všechno možný. Ovocný automaty, blackjack, ruleta, karty. Celá ta paleta, o který jsem do té doby slyšel jen z doslechu. Rozhodl jsem se začít jednoduše. Obyčejný slot. Tři válce, pár symbolů. Nic, co by mi spálilo mozek.

Vložil jsem pět set korun. Řekl jsem si – za hodinu jsem stejně u zubaře, buď to prohraju, nebo ne. Ale aspoň mi to zažene myšlenky na vrtačku.

Prvních pár spinů byla nuda. Sem tam nějaká maličkost, ale pořád jsem byl v mínusu. Pak mi naskočily tři třešně. Drobnost, ale vrátilo mě to na nulu. Pak tři zvonky. Už jsem byl o dvě stě výš. Pak tři sedmičky.

Počkej, tři sedmičky?

Displej začal blikat. Zvuk, kterej jsem v životě neslyšel. A číslo? Číslo začalo růst. Tisíc, tři tisíce, pět tisíc. Zastavilo se na jedenácti tisících dvou stech.

Zvedl jsem hlavu od telefonu. Rozhlédl se po čekárně. Dva další pacienti, starší paní s obvazem na ruce, mladej kluk s mobilem jako já. Nikdo netušil, že se právě stalo.

Prsty se mi třásly. Ne že bych neměl nikdy v ruce víc peněz. Ale takhle? Z ničeho? V čekárně u zubaře? Když jsem čekal, až mi někdo vrtá do zubu? To nedávalo smysl.

Sestra mě zavolala za pět minut. Šel jsem na tu židli, otevřel pusu a celou dobu, co doktor vrtal, jsem myslel na to číslo. Na ty jedenáct tisíc. Na tu chvíli kdy to padlo.

Když jsem odcházel, měl jsem v puse novou plombu a v telefonu vyhraný peníze. Sedl jsem do auta, chvíli seděl a pak jsem se nahlas rozesmál. Takhle absurdní ráno jsem ještě nezažil.

Doma jsem to vzdal ženě. Nejdřív se lekla. Říkala, jestli jsem do toho nedal víc, než říkám. Ukázal jsem jí historii vkladů. Pět set korun. Jeden jedinej vklad. A pak ta výhra.

“A co s tím uděláš?” zeptala se.

“Koupím ti něco,” řekl jsem. “A zbytek dám stranou.”

Koupil jsem jí kabelku, o který snila. Sobě nový sluchátka. Zbytek – asi šest tisíc – jsem nechal na účtě pro příště. Ale pravda je, že jsem se k tomu dlouho nevrátil. Ne proto, že bych se bál. Ale proto, že jsem nechtěl tu vzpomínku pokazit. Tenhle okamžik byl dokonalej přesně tak, jak byl – náhodnej, nečekanej, šílenej.

Dneska, když už jsem tam párkrát zahrál znova, dělám to jinak. Nemám ambici vyhrát životní jackpot. Jdu si pro tu atmosféru. Pro ten pocit, že nic nečekáš, a najednou to cvakne.

Kamarád Karel se mě ptal, co mi na tom přijde nejlepší. Jestli ty peníze. Řekl jsem mu, že ne. Nejlepší je ta nečekanost. Že si jdeš koupit rohlíky nebo čekáš na zubaře, a najednou koukáš na číslo, který nemáš v ruce od loňskýho prémie.

Proto když dneska vidím někde reklamu na kasinové hry Litecoin, usměju se. Ne kvůli té reklamě. Kvůli tomu, co mi to připomene. Tu čekárnu. Tu vrtačku. A tu absurdní vteřinu, kdy mi došlo, že i život píše srandovní scénáře.

Zubaři mimochodem děkuju. Bez tý hodiny čekání by se nic nestalo. A sestra, co mě volala, netušila, že ten usměvavej pacient, co jde na vrtačku, zrovna vyhrál víc než za tejden v kanclu.

Někdy štěstí sedí na místech, kde bys ho nejmíň čekal. Třeba na plastovým křesle mezi časopisama z roku 2019 a automatem na kafe za dvacku.